pierre.cz

Dnes je den D. Ráno do sebe při snídani navalit co to jde, zkontrolovat věci a hurá na start. Před startem je rozplavba, kde poté co se lidi nacpou do neoprenů, tak se mohou i smočit. Zde jsem započal svojí novou kapitolu přátelství se svým neoprénem. Do dnešního dne to byl vztah tak trochu macešský, protože mi byl příliš těsný a já v něm nemohl moc dýchat. Díky tomu, že jsem na závod něco pohubl, tak to bylo již v pohodě. Ou je.

Start by zase formou Rolling, což znaméná, že do vody náš pouštěli postupně. Oproti minulému roku (kdy jsme strávili 45 minut na sluníčku čekajíc na řadu), to docela ubíhalo a za 20 minut jsem byl ve vodě. Plavčo v pohodě, půl prsa, půl kraul.

Na kolo jsme nasedali při sluníčku a šlo se na to. Prvních 20km lehce z kopce – zasedl jsem do hrazdy a už to letělo. Potom ale přichází 15 km stoupání zakončené pekelným kopcem. Mám nějaké dementní převody, tak jsem posledních cca 500 metrů šel, ale to až na vyjímky všichni :-) Pak sjezd a trádydá dalších 40 km do cíle po víceméně rovince.

Na běhu se ale děly věci. V půlce se přihnala mega bouřka a zastavili závod. Tedy se o to pokoušeli, hulákali na mne, ale já jim dám. Životní čas a já se budu poflakovat někde pod stanem, protože trochu prší. PCH. Takže si to tam razím a do cíle, totálně promočený, zmrzlý, ale štastný dorážím v čase 7h:20m (přesně nevím, protože se závodem stopli i časomíru). Což je o 45 minut lepší než minulý rok! Extáze!

Pak už jen rautík, Birell a hupky dupky do postele :-)

Ráno jsem se probudil na své provizorní nafukovací matraci a musím říct, že mi celou noc byla neskutečná zima. Netuším proč, protože všichni ostatní prý spali úplně v pohodě. Hm. Nicméně už výhled z Ondrova bytu stojí za to.

Nasnídali jsme se a vyrazili směr rozprava před závodem. Veselý a sympatický chlápek nás tam provedl vším co je potřeba s pomocí tří obřích obrazovek. Po nákupech jsme vyrazili se koupnout a na oběd. Tento závod (oproti těm v ČR) je specifický v tom, že se kolo dává do depa už den před závodem. Navíc věci nemáme rozestavené kolem kola, ale dávají se do tří tašek (BIKE – RUN – STREATWEAR), kterými nás poté zásobují během závodu. Takže je nutné vše promyslel dostatečné důkladně, abych při závodě zmateně něco nehledal. To jsme snad také zvládli, ikdyž uvidíme zítra :-)

Na odpoledne jsme měli naplánován výstup na místní kopec, kde se nachází zdroj vody pro zasněžování sjezdovek a kde se dá prý koupat. Znělo to příliš slibně, než abychom tomu odolali a tak jsme vyrazili. Cesta to byla pekelná, nadával jsem jako pes, ale výsledek stál za to! Takový luxus! Ve vodě sice byly nějaké chaluhy, ale kromě nich byla voda naprosto čirá. Rychlé svlažení a hurá domů na večeři.

Když jsme došli, tak se na nás začala řítit mega bouřka. Na bytě jsme se domluvili, že zajedeme do Kaprunu na večeři. Páč Ondra je místní (a to se vždycky hodí) tak nás vzal do pěkné restaurace, kde jsme si nadlábli břuchy a mohlo se jít pěkně spát, abychom na závod byly pěkně odpočatí.

Je to tu! Vrchol letošní sezóny – půl Ironman v Zell am See. Oproti minulému roku jsem zde letos místo s Verčou (která kvůli těhotenství nemohla) s Milanem. Takže to máme pěkně jako pánskou jízdu. Spíme u Milanova kámoše Ondry, který tu v Rakousku žije a bydlí.

Po příjezdu jsme dali registraci, abychom mohli večer na legendární Pasta party. Nakoupili jsme nějaké Iromanské věci (například nejlepší bryndáček pro prcka na světě!), vyfotili jsme se ve fakovém cíli a zazávodili o Mercedes (minulý rok to nevyšlo, letos musí :-)

Večer jsme se ubytovali u Ondry, který nás potom autem vzal na pivo někam na vyhlídku, kde jsme měli celé Zell am See jako na dlani. Neskutečný zážitek! Pak večerní pokec, ještě půl pifka a pěkně spát. Zítra nás ostatně čeká zase další dobrodružství!

V rámci přípravy na 70.3 Ironman v Zell am See jsem vyrazil na kole za přáteli do Sychrova. Tentokrát jsem si vzal silniční kolo, aby to rychleji ubíhalo, takže trasa se vyhýbala mým oblíbeným lesním cestičkám. Nicméně po dojezdu jsem stejně zjistil, že jet pouze na silnicích a silničkách je tak trochu prostě nuda :-)

Nicméně! Opět jsem si trasu naplánoval pomocí webu mapy.cz – můžu jen doporučit! Dáte si odkud a kam a že chcete jet na kole a samo to najde nejlepší cestu pomocí cyklotras. Pak jen menšími zásahy upravíte trasu dle vašich představ a v appce na mobilu už jen kontrolujete, zdali jedete tam kam máte. Takže paráda.

Cesta byla fajná, ale už od začátku foukal severozápadní vítr a já bohužel shodou okolností jel jen a pouze na severozápad. Tedy tréning jak má být. Kilometry ubíhali a já jsem posrkoval svůj nový vynález – HYPOtonický nápoj (rozdíl mezi ISO a HYPO tonickými nápoji zde). Jako limča dobrá, ale byl jsem z toho celý takový nějaký ulepený. Po cestě jsem narazil na spoustu zajímavých věcí – od fenomenální vůně připravovaných obědů linoucích se z oken vesnických stavení, přes masové hroby slimáků na silnici až po krásné výhledy na skály v Českém ráji.

Na konec mne čekal výstup na nekonečný kopec na Kamení – pět kilometrů pekelných cyklistických ferat. Ale kousl jsem se a jako správný nadšenec do potu jsem to dotrpěl :-)

No a pak už trádydá do Sychrova na libózní lečo a zaslouženou sušenku s kafčem u Tvrdíkovic.

Na Facebooku jsem našel zajímavé video ohledně tohohle sympatického chlápka, který (jak už to v amerických příbězích bývá) do čtyřiceti baštil hamburgery, seděl na zadku a měl nakročeno k infarktu (což lze přirovnat k českým strejcům, kteří ujíždí na vepřo-knedlo-zelu a zapíjejí to ve velkém pivem). No nicméně tenhle chlápek ze dne na den začal žít životem vegana a tak nějak mu to funguje. Já osobně bych se trochu bál nedostatkem proteinu, ale rozhodně příběh je to zajímavý.